Jsou pro vás důležité příběhy, ponaučení a vzrušení z představy, jaký bude další krok hrdiny či hrdinky? Napadlo vás někdy, že pohádky jsou tu proto, aby uspávaly děti, ale probouzely dospělé?
Co když opravdu můžeme a máme žít jako v pohádce?
Možná teď namítnete, že je to blbost a možná si vzpomenete na posměšný pohled někoho „příliš dospělého“, kdo vám možná někdy řekl něco ve smyslu: „Jsi naivka, princové neexistují, slétni z oblaků na zem a buď realistka.“ Ale co když je to jinak? Co když princové existují úplně stejně, jako existují princezny? Ano, někteří pohádkoví hrdinové se nemusí potkat a pak taková princezna potká hrdinu z jiné pohádky a on se jí vysměje, protože v jeho „realitě“ se odehrává prostě jen jiný příběh. A ta kráska v růžových šatičkách se do jeho světa nehodí. A zase naopak, princ, který chce bojovat s drakem o svou krásku si nevšimne, že ona kráska o to vůbec nestojí a chce třeba mlynáře a mít s ním kupu dětí.
Ano, každý příběh a každá pohádka jsou jiné a mají odlišné hrdiny, ale co mají všechny společné?
V každém dobrém pohádkovém příběhu musí hrdina či hrdinka překonat nějaké nebezpečí, projít smutkem či hněvem, bát se, jít až na dřeň svých schopností a téměř vždycky zvítězí až tehdy, když pochopí svou lekci. Často u toho o všechno přijde, je zostuzen/a, opuštěn/a, na všechno sám/sama a musí najít svou vnitřní sílu. Ano, o tom to je! Oni se NEVZDAJÍ a to přesto, že dokáží všechno ODEVZDAT! Ještě pořád si myslíte, že jsou pohádky jen naivním a sentimentálním příběhem pro děti? Já ne. Je v nich mnoho skrytých mouder, jen se musíme naučit vnímat a dívat jinýma očima. Pak jsme znovu schopni vnímat to kouzlo a ponaučení.
V lidském příběhu je to často obdobné. Musíme přijít o něco, na čem nám záleží, odevzdat něco, co je nám často nejcennější a PŘESTO všechno se nevzdat! Zůstat jednoduše sami a to jen se sebou a svou nekonečnou vírou. Teprve potom vyhráváme nad NICOTOU, která by nás jinak zachvátila a tím by nás zabila.
Asi se shodneme na tom, že takových lidí, kteří se vzdali a zachvátila je nicota je mezi námi mnoho. Nezáří vzrušením, nemají žádnou vášeň ani radost. Už se neumějí smát, plakat, zlobit se, ani nahlas křičet a bojovat, když jim někdo bere něco, co mají rádi. Poznáme je velmi snadno, nemají v očích jiskru života. Jejich pohled je vyhaslý, jako černý kamínek, který ještě před hodinou vesele žhnul a měnil barvy.
Ano, oči jsou okna do duše a my v nich poznáme život.
Vstaňte a běžte se podívat do zrcadla, vidíte ho tam? Pokud se v životě nesmějete, říkáte věty typu: „Však ono je to všude stejné, proč se snažit a něco měnit? Mám své jisté, nebudu riskovat. Nemůžu odejít, co by na to řekli lidi (děti, rodiče, kolegové, přátelé...)?“ a podobně, PROBUĎTE SE! Zachvátila vás už skoro nicota a vy si to neuvědomujete! NIKDY, NIKDY, NIKDY, nepřestávejte snít, věřit si, tvořit, tančit, smát se a klidně i bojovat za to, co chcete a na co máte právo! Když nevíte kudy kam, odevzdejte vše, co máte, dokonce odevzdejte i to, co nemáte, ale NIKDY SE NEVZDÁVEJTE! Ano, život může být pohádka a je na nás, jak bude vypadat... jaká je ta vaše?
S láskou Hanka