Mami, tati, co když je to všechno jinak?
Jsou vánoce a přesto, že je vlastně už sama neslavím, nebudu kazit jejich kouzlo těm, kdo je mají rádi. Štědrý den jsem strávila sama s maminkou, která byla moc ráda, že jsem přijela. Znovu a znovu si uvědomuji, jak moc jsem svým rodičům vděčná za dar života, ať už udělali jakoukoli „chybu“ či řekli cokoli, co říci nemuseli. Uvědomuji si to o to více a palčivěji i proto, že jsem sama máma a udělala jsem strašnou spoustu chyb a řekla množství vět, které jsem říct nemusela. Ostatně jako asi každý.
Miluju svého syna z celého srdce a přesto jsem udělala chyby a pravděpodobně i on mi je vyčítá. Vím, že na to má právo a zároveň vím, že možná nastane čas, kdy i on bude mít stejné pochybnosti o správnosti svých domněnek, jako mám dnes já.
Často se stává, že uděláme jeden špatný krok, pak druhý, pak třetí a najednou zjistíme, že jsme na totálně špatné cestě a že nevíme jak to změnit. Zjistila jsem, že funguje jediné, prostě udělat první krok jiným směrem. I když to někdy musí být krok do křoví, kde jsou bodláky, i když je to někdy krok do kopce, o kterém si myslíme, že je nad naše síly a dokonce i když je to krok do hustého lesa, kde se s největší pravděpodobností ztratíme. Ale jak říká Paolo Coelho: „Zabloudit je nejlepší způsob, jak najít něco zajímavého.“
Zabloudila jsem v životě mnohokrát a musím říct, že vždycky, když jsem se odevzdala do „vyšších rukou“, ve chvíli, kdy jsem svoje ego poslala do háje a nasypala jsem si popel na hlavu, stalo se něco, co bych nikdy nevymyslela. Zázrak, který vyřešil neřešitelné, ukázal neviditelné a dokázal nemožné. Opravdu to nebylo jen jednou. I proto jsem se rozhodla vědomě věřit v Boha a zázraky, které přináší. Nemluvím teď o náboženství, mluvím o víře, o té, která jde skrze všechna náboženství a dokonce i za něj. O víře, která přináší klid a vědomí, že se všechno děje z nějakého důvodu a vede nás to k našemu nejvyššímu dobru v souladu s ostatními a jejich nejvyšším dobrem. Je mi jedno jestli je někdo součástí náboženství a nebo má jen hlubokou víru v dobro a lásku, záleží mi pouze na tom, jak daný člověk přemýšlí, mluví a koná.
Rozlišuji lidi pouze na dva druhy, na ty, co věří v dobro a na ty, co na svou víru zapomněli. Ano, dokonce si ani nemyslím, že jsou dobří a špatní lidé, je to jen o tom, jestli (si) věří a nebo ne. Mám dokonce i pochopení pro ty, kteří nevěří v dobré věci, byla jsem na tom „druhém břehu“ a vím, jak to tam vypadá. Prožila jsem si totální zoufalství, strach, hluboce ukrývanou nenávist a prázdnotu. Ale zažila jsem taky totální klid a mír, lásku, odevzdání, pokoru a nekonečný vděk. Když tohle píšu, tečou mi slzy a možná by někdo řekl, že jsem trapná. Možná jsem, ale je mi to jedno. Miluju svůj život, rodinu, blízké, Boha, planetu zemi a lidi. Bůh je mi tátou a planeta země mámou. Bez těch dvou mi život nedává smysl. A přesto, že mě rodiče nevedli k víře v něco vyššího, paradoxně mi k ní pomohli. I díky nim jsem si začala klást otázku: "Co když je to všechno jinak?"
Už Ježíš říkal: „Cti otce svého a matku svou.“ a já jsem k tomuto bodu došla také. Nedávno jsem se dozvěděla, že je můj tatínek nemocný, moc bych si přála, aby se uzdravil a věřím v to z celého srdce. Miluju ho takového, jaký je, se všemi plusy a mínusy i přesto, že jsem někdy měla pocit, že neexistuje, že nebyl tam, kde jsem ho potřebovala, je to můj táta. Vždycky mě miloval a pokud tam nebyl, pak jen proto, že si řešil něco, co se mnou nijak nesouviselo, jen třeba neuměl být mužem a tátou a nevěděl co s tím. Moje maminka je zdravá a vitální žena, má v sobě obrovskou sílu a zároveň i laskavost. Možná někdy neuměla ukázat jak moc mě miluje, ale já vím, že to tak je, vždycky mě milovala a cokoliv vypadalo jinak, bylo jen projevem nějakého jejího vnitřního strachu. Moc je oba miluju a odpouštím sama sobě, že jsem někdy nebyla schopna vidět a vnímat jejich lásku. Jim nemám co odpouštět, zato jim mám hodně co děkovat. V první fázi za život, který mi dali a v té druhé za to, že dělali to nejlepší, co uměli.
Mami a tati, DĚKUJU, jsem nesmírně vděčná, že vás mám. Byli jste mými prvními Bohy a zůstáváte ve mě napořád.
S láskou Hanka
Hana Moneam
Byla jsem závislá a mojí drogou byla touha pochopit!
Kdysi dávno jsem začala vztah, protože jsem neuměla nahlas říct NE. Blbost? Dost pravděpodobně, přesto to tak je. Bylo mi 17 a vybral si mě jeden kluk a poté, co mě doprovodil domů z diskotéky, napsal mi dopis...
Hana Moneam
Opravdu se muži bojí silných žen? A koho se bojí silné ženy?
Prý se muži bojí silných žen. Možná ano, moje otázka ovšem zní: "Jací muži se bojí silných žen a co vlastně znamená být silnou ženou? A čeho nebo koho se bojí silné ženy?"
Hana Moneam
Laskavá fúrie
Umím být arogantní, nepříjemná, umím pohled, který vidí až do morku kostí, být nesmlouvavá, tvrdá, protivná, mrchoidní, zlá, žárlivá, využívající, zákeřná, nespokojená, nechutně přímá i opovrhující. Ano, i tohle jsem já.
Hana Moneam
Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde!
... řekl v Nekonečném příběhu pes, či jak on sám sebe nazýval, rychlodrak Falco, malému bojovníkovi Atrejovi. Je to ale pravda? Máte rády pohádky nebo jste je už odsunuly do říše dětí?
Hana Moneam
5 důvodů, proč se nám nelesknou vlasy
Máte pocit, že ať děláte co děláte vaše vlasy stále nevypadají tak, jak byste si přály? Zkuste se začíst a objevit chyby, které možná v péči o své vlasy děláte. Jak docílit většího lesku, zdravějších a krásnějších vlasů?
Hana Moneam
No ta mě zas voštucovala!
Řekla moje maminka, když jsem já byla daleko a ona šla k jiné kadeřnici. Moc tedy nevím odkud pochází tohle slovo a kde ho vzala, ale výraz „voštucovala“ znamená něco jako pro mnohé další „voškubala“ čili moc ostříhala.
Hana Moneam
Jak nezabít partnera aneb 10 kroků od zlosti k lásce
Máš za sebou ošklivou hádku, dozvěděla ses, že ti byl partner nevěrný nebo se na něj z jakéhokoliv důvodu zlobíš? Co s tím? Jak se vyrovnat se všemi těmi nahromaděnými pocity zlosti, zrady, nepochopení, zklamání a nezbláznit se?
Hana Moneam
(Ne)Vím kdo jsem a je mi jedno, co si o tom myslíš!
“Co ty si o sobě vůbec myslíš? Seš normální?” Dvě přiblblý otázky, který ale dokážou totálně změnit život. Pokud to ovšem chceme...
Hana Moneam
Je s námi konec?
Je listopadová neděle a já sedím sama doma v Praze. Ještě před pár dny jsem věřila, že už dlouho v tomto malém a útulném bytě sama nebudu, že tu se mnou bude můj manžel.
- Počet článků 10
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 759x